+420 777 910 813

Rozhovor s učitelem neigongu Damo Mitchellem

Damo Mitchell

Damo Mitchell je rozhodně nevšední člověk. Muž, který ještě nepřekročil čtyřicítku, a navíc Angličan, přesto se třiceti lety praxe v oblasti asijských vnitřních a bojových umění a znalostmi mnohonásobně překračujícími i mnohé rodilé Asiaty. Podařilo se mu najít cestu, jak předávat, co se sám naučil a stále se učí – totiž taoistická vnitřní umění jako jasnou, zřetelně definovanou cestu k osobnímu rozvoji či vnitřní proměně. 

Taoismus a taoistický neigong v jeho podání nejsou, jak sám říká, “zmatená filosofie”, ale “praktická” cesta proměny sebe i vlastního těla, na níž „A vede k B a to zase k C a k D”. 

Mistr taoistického neigongu (nej-kungu) a qigongu (čchi-kungu), taiji (tchaj-ťi), bagua (pa-kua) a dalších stylů bojových a vnitřních umění přijel letos do Čech poprvé učit. Jeho seminář bylo překvapení, “dárek” pro studenty Andao Institute na letním retreatu vedeném Vlastimilem Kroupou, který je Mitchellových žákem. Na letním retreatu jsme také s Damem vedli následující rozhovor.    

Jaké je to v České republice?

Je to tu bezva, jsem tu moc rád, zvlášť proto, že jsem se sem skoro dvacet let nepodíval…

Česko byla první země, kterou jsem navštívil, když jsem kdysi poprvé v životě vyjel z Anglie. Byl jsem v Praze a pak na pár místech po republice.

Vykopat mnoho mělkých děr není tak prospěšné, jako vykopat hlubokou studnu

Vážně? To je zajímavá náhoda! Tak jak se vám tu líbí po letech?

Je opravdu fajn tu být. Je taky zajímavé vidět, jaká je vaše škola, všichni jsou tu ohromně přátelští, což je fajn… a je zajímavé vidět, co tu Vlasta buduje. Založení Andao Institute byl skvělý počin, myslím, že má budoucnost.

Je něco, co vás zarazilo, něco, čím se Česko liší od Británie?

Ano – je tu víc prostoru. Jakmile vyjedete z Prahy je všude spousta místa. Jinak je pro mě těžké říct, jaká je místní kultura – jazyková bariéra mi dává trochu zabrat (směje se). Bylo hodně zvláštní učit s tlumočníkem, dokonce i s dobrou tlumočnicí – je to pro mě dost nové.

Ale učil jste už předtím s tlumočníkem, myslím že jste říkal, že to bylo v Turecku?

Ano, ale jen dvakrát – v Turecku a Španělsku.

Zajímavé na tlumočených hodinách je to, že nemůžete moc vyprávět vtipy a dělat si legraci, protože vaše sdělení se musí přefiltrovat přes dvě vrstvy jazyka. Takže musím být děsně vážný a dvakrát si rozmyslet, než něco řeknu.

…protože jinak překladatelce způsobíte takový záchvat smíchu, že nemůže několik minut překládat, jako dnes odpoledne?

(Směje se) no, stejně se obávám, že smysl pro humor je jiný v různých zemích…

… zatím se ovšem zdá, že Anglie a Čechy jsou si v tomto ohledu podobné… Pokud se nepletu, je humor velkou částí toho, co učíte, že? Humor a smysl pro humor…

Je to rozhodně důležité pro praxi. Musíte vtáhnout do hry humor, protože – jak si jistě většina čtenářů vzpomene, v čínské medicíně mluvíme o tom, že různé emoce způsobují rozdílné pohyby čchi.

Pokud chcete, aby se věci uvnitř otevřely a neulpívaly, potřebujete k tomu humor a smích. Nejhorší čchi-kungová hodina, na které se můžete octnout, je hodina smrtelně vážná. To je absolutní ztráta času – radši běžte pryč. Čchi bude po takovém cvičení leda tak stagnovat. Na čchi-kungu se všichni musejí usmívat a smát.

Ostatně třeba Čuang-c’, velký taoistický mudrc minulosti, byl především vtipálek, který všechny rozesmíval.

Můžete něco říci o tom, jaké jsou další nezbytné povahové rysy či předpoklady pro studenta taoistických vnitřních umění?

Pokora. Taoismus je tradice, založená na porozumění energetické mechanice světa, na ničem jiném. Takže taoisté milují humor, protože vytváří rozpínavý pohyb, čchi se otevírá a může proudit, a současně nic neulpívá uvnitř.

A taoista potřebuje také pokoru. Pokora vytváří ve středu vaší bytosti vakuum. A jak víme, potenciál je největší v prázdnotě. Takže pokud někdo dokáže vyprázdnit střed své bytosti pomocí skutečné pokory, pak “něco” ten prázdný prostor zase rychle zaplní. A tím “něčím” je – řečeno zjednodušeně – napojení na Tao.

Takže to jsou dvě základní vlastnosti dobrého taoisty. Skoro základní – pravidla, dalo by se říci – taoistické nauky. Buďte pokorní a hledejte ve všem příležitost k zasmání. Velmi jednoduchá pravidla, když to srovnáte s jinými duchovními tradicemi.

Velmi jednoduchá, ale dosáhnout v nich mistrovství právě proto může trvat roky, že?

(Směje se) ano, to asi ano.

Obecně mluvíte jedinečným způsobem o velmi praktickém přístupu – nejen k taoistické filosofii a spirituální praxi, ale i k čchi-kungu – jak jste se k takovému porozumění taoistické nauce dostal?

Měl jsem velké štěstí na učitele. Jako většina lidí jsem taoismus, když jsem se s ním poprvé setkal, považoval za filosofii, a ještě trochu nejasnou. K tomu mě předurčovaly i moje buddhistické kořeny. Pocházím ze zen-buddhistického prostředí, pak jsem se dostal k thajskému buddhismu.

…když se díváte na určitou tradici poprvé, připadá vám trochu zmatená, … ale jakmile přestane váš mozek přijímat “statický šum”, najednou je všechno nad slunce jasnější.

Takže jsem si nejdřív myslel, že taoismus je prostě poněkud zmatená filosofie, stejně jako si to myslí většina lidí… ale pak jsem našel učitele, kteří mi pomohli pochopit, že je to přesně naopak: jde o velmi praktický popis procesu: A vede k B a to zase k C a D. Je to jednoznačný proces, kterým můžete projít.

A čím déle jste zasvěcován do určité tradice a získáváte napojení na celou tradici a její ideové kořeny, tím více kvalit se ve vás otevírá, více tradici rozumíte… získáváte něco, čemu přezdívají učitelé “magické vědění”.

Magické vědění?

Abyste pochopili, co to je, musíte nejprve pochopit, co znamená slovo tradice. Lidský mozek a lidské tělo je z mého hlediska v zásadě něco jako rádio. Přijímáme různé typy rádiových signálů skrz celý systém mysl-tělo. A existuje množství rádiových stanic – tradicí. Jedna z nich se jmenuje buddhismus, další taoismus, pak máme křesťanství, hinduismus… a tak dále.

Takže pokud se něčí mozek, jeho rádio, dokáže dobře naladit na “vysílací frekvenci” stanice taoismu, aniž slyší rozmazaná slova nebo šum, pak učitelé říkají, že je “zasvěcen” do tradice – je její součástí – a pokud se stanete součástí taoistické tradice, pak pokud máte dostatek pokory, a pokud máte správné instrukce, vibrace, kterou učení ve své podstatě ve skutečnosti je, prochází vaším tělem. Nasajete tradici do sebe, „napojíte se“ na taoismus – a když se to stane, začne se ve vás rozvíjet to, čemu se říká magické vědění. To znamená v zásadě jen to, že váš mozek a vaše tělo začaly tradici interpretovat…

…a tak nějak “samy od sebe vědí, co dělat”, či co některé věci znamenají?

Ano. Pořád ovšem potřebujete učitele, aby vás vedl – řekl vám, kdybyste sešli z cesty, a případně vás na ni znovu navedl. Ale v zásadě – přesně to je důvod, proč máme nejen v taoismu transmise (přímý přenos vědění z učitele na žáka, pozn. aut.) a předání síly z učitele na žáka – protože se tím učitel snaží, a ne vždycky zrovna laskavě, “přeladit” vaši frekvenci tak, aby odpovídala frekvenci jeho tradice.

Výsledkem je to, že když se díváte na určitou tradici poprvé, připadá vám trochu zmatená, možná spíš filosofická… ale jakmile přestane váš mozek přijímat “statický šum”, najednou je všechno nad slunce jasnější.

Myslíte, že se lidský mozek coby rádio dokáže naladit současně na více než jednu tradici?

Není to zrovna populární odpověď, ale – ve většině případů ne. Můžeme klidně pokračovat v příkladu s rádiem. V jednom přijímači určitě jde slyšet víc než jednu stanici. Někdy slyšíte najednou třeba tři, ale…

…ale je v tom zmatek.

Je v tom zmatek a jednotlivá slova pořádně nerozeznáte. Pokud někdo chce pořádně tradici rozumět, musí zůstat v jejím okruhu. Dokonce je to ještě složitější – i v rámci taoismu a dalších tradic existují dílčí tradice. Severní školy taoismu (Zhuan Zheng) se třeba velmi liší od jižních.

Já sám severním taoistickým učením rozumím okamžitě – jsou jasná jako den. Zato jižní, to je jako mimozemský jazyk. Úplně stejně bych se mohl snažit porozumět základním pravdám hinduismu. Je to prostě jiná frekvence.

Platí prostě přísloví: vykopat mnoho mělkých děr nepřinese takový užitek, jako vykopat hlubokou studnu.

Mluvil jste dopoledne o mnoha směrech populárního čchi-kungu jako o mávání rukama ve vzduchu…

To je možná trochu přísné. No vážně – zní to hrozně! (Směje se.) Mávání rukama není čchi-kung. Je to prostě mávání rukama.

Dobrá, ale otázka zní, zda i obyčejné mávání rukama ve vzduchu může být lidem užitečné?

Samozřejmě. Nechci, aby mě někdo špatně pochopil – myslím si, že zjednodušené systémy čchi-kungu, které se většinou učí, jsou bezvadné. Nej-kung a čchi-kung jsou pro většinu lidí trošku moc najednou. Pokud si vezmeme někoho, kdo má, dejme tomu, artritidu v ramenou, napětí v těle nebo stresující životní styl – myslíte, že je takový člověk ideálním kandidátem na nej-kungový proces? To asi sotva. Stresu mu to do života po značnou dobu spíše přidá (směje se).

Cvičení samo a učitel by vás měli vést.

Takže… když čchi-kung a nej-kung vyšly v minulosti na veřejnost – což se stalo, opustily chrámy a duchovní tradice, na nichž vyrostly – co si mistři uvědomili, bylo to, že většina lidí spíš potřebuje uvolnění a flexibilitu v kloubech a otevření celého systému, než hlubokou vnitřní proměnu. Tím se také umění dostala k velké spoustě lidí, a to je myslím jednoznačně dobře. Čím víc lidí cvičí, tím líp.

Jediný rozdíl mezi takovou tradicí a tím, co já učím, je v hloubce. Vždycky jsem měl zájem, řekněme, spíše o hlubší konec bazénu vnitřních učení. Původně jsem si myslel, že budu učitelem pro hrstku těch, které podobné věci také zajímají. Až v průběhu let jsem si uvědomil, že lidí, kteří chtějí podobné věci studovat, je ve skutečnosti překvapivé množství.

Takže zjednodušená forma učení je úplně v pořádku. Na co jsem alergický a o čem vždycky mluvím negativně, je když někdo učí zjednodušené umění a předstírá, že jde o něco hlubšího.

Možná to ani sami učitelé nevědí? Třeba žijí v iluzi, že učí cosi hlubokého…

(Směje se) Já myslím, že lidé obvykle dobře vědí, jak na tom jsou.

Učitelé. Nikoli nutně jejich studenti?

Ano. Mluvil jsem s dost učiteli na to, abych si myslel, že skoro bez výjimky vědí, co dělají.

Existuje nějaký “vzorový” student, někdo, komu nej-kung obzvláště prospěje? Jací žáci vás obvykle vyhledávají?

Prostě ti, kteří se cítí přitahováni k učení. Nemyslím, že existuje typický žák. Pokud se rozhlédnu po semináři, na němž učím – a na takovém semináři často bude přes sto lidí – nevidím žádný stereotyp. Jsou tu zastoupeny všechny věkové kategorie, obě pohlaví – tak padesát na padesát – různé sociální vrstvy, historie… jediné, co mají moji žáci společného, pokud zůstanou, je skutečná fascinace taoismem.

Je někdo, koho neučíte?

Většinou lidi pod osmnáct, ačkoli děláme výjimky, pokud je někomu třeba velmi těsně pod. Pak těhotné ženy, těm říkám, ať se od podobné práce drží dál, a lidi s těžkými srdečními potížemi. U těch může totiž každá sebemenší chyba při práci s čchi znamenat jisté nebezpečí.

…ale mohou třeba kardiaci nebo osoby se srdeční slabostí přijít meditovat do místnosti, kde někdo jiný cvičí nej-kung? Asi záleží na typu cvičení, že?

(Směje se) no to asi ano. Nedoporučoval bych jim sedět někde, kde se někdo důkladně pročišťuje, to by je asi nebavilo.

Ale co chci říct, je především tohle – já sám učím, řekněme, obtížnější věci. Ale to je tím, že nejsem moc dobrý na práci s lidmi. Mám mnoho studentů, kteří to s lidmi umějí daleko lépe, a tak vyučují své žáky i jednodušší, mnohem jemnější verzi toho, co učím já – alespoň do doby, než se jejich zdraví natolik srovná, že mohou přejít k obtížnějším fázím. A to je naprosto v pořádku. Já na to prostě jen nejsem (úsměv).

Mluvíte o svých studentech – máte asi žáky po celém světě. Udržujete nějaký standard, nějakou tradici? Potřebujete vědět, co vaši studenti učí?

Ano a ne – lidé, které jsem učil, by měli, pokud se na mě odvolávají, zhruba rozumět postupu a procesu, který jsme spolu prošli, ale jinak mají volnost učit, co a jak chtějí.

Je to vždycky trochu boj, to víte. Škola neustále roste – ať už chceme nebo ne – ale já se ji pořád snažím udržet na úrovni, kde je to… nechci říkat rodina, to zní trochu jako klišé, ale řekněme na úrovni, na níž se všichni znají a jsou součástí jednoho společenství.

Všechny učitele ve své škole výborně znám, kamarádím se s nimi a myslím, že tak by to mělo být. Jakmile se škola stane moc velkou, společenství se rozpadne, přímé předání z učitele na žáka najednou chybí a sama tradice se rozředí tak, že ji málem nepoznáte…

Vždycky zdůrazňujete, že pravidelná praxe je jednou z nejdůležitějších věcí. Pro začátečníky – tedy pro všechny, které jste při svém prvním semináři tady v Česku učil – byste doporučoval jakou délku praxe? Denně hodinku, dvě, půlhodinka stačí, nebo to nejde říci…?

To záleží na tom, co od cvičení chcete. Pokud se bavíme o zvládnutí základů nej-kungu – což proces, který lze poměrně jednoznačně vymezit a poznat, kdy se vám podařilo se jím propracovat – pak většina lidí základy zvládne během zhruba tří let při praxi jedné až dvou hodin denně.

Vím, že pro spoustu lidí je to nepraktické, je to prostě moc. Naprosto to chápu, ale možná pak pro ně není důležité ani zvládnout základy tak rychle – je jasné že někdo, kdo cvičí půlhodinu denně, nebude postupovat tak rychle jako někdo, kdo cvičí dvě hodiny denně.

Nikdy studenty nenechávám cvičit víc než čtyři hodiny denně – nebo jim aspoň zdůrazňuju, aby to nedělali. Spousta z nich se o to stejně snaží (významný pohled na Vlastimila Kroupu, oba se zasmějí) – myslím si totiž, že je to trochu přemíra snahy, která procesu přeměny těla nemusí vždycky svědčit.

Více než čtyři hodiny cvičení denně tedy tělu nesvědčí?

Tělu i mysli. Měkké tkáně se unaví už tak po hodině cvičení, už toho mají dost, a čchi se po pár hodinách také vyčerpá, takže je nutné počítat s tím, že existuje i horní limit praxe.

Rozhodně ale existuje dolní limit – řekl bych, že pokud lidé, chtějí, aby jim cvičení přinášelo výsledky, minimum je nepřetržité cvičení půl hodiny denně. Méně nemá smysl.

Když mluvíte o dvou hodinách praxe, zahrnujete do toho meditaci v sedě?

Problém s meditací v sedě je ten, že čím jste lepší, tím déle máte chuť a potřebu sedět… nelze to tak jednoduše spočítat. Nepracujeme v systému, kde bychom vám řekli: každý den musíte udělat třicet šest opakování tohoto cviku s tváří k východu, a pak se něco stane… Myslím, že jde více o naladění na proces sám, porozumění tomu, kde se v něm nacházím a co tudíž potřebuju dělat, než o porozumění cvičení.

Takže je v pořádku, pokud necháme proces, aby nás vedl – tedy když cítím, že mám cvičit více, tak to prostě udělám?

Cvičení samo a učitel by vás měli vést.

Je to jedna z klíčových rolí učitele čchi-kungu – a bohužel také jedna z těch, kterou řada učitelů neplní: nejste tu od toho, abyste jen předával či předváděl konkrétní cviky – ačkoli to také – ale především proto, abyste studentům řekl, kde jsou, co mají dělat teď…

…a také kde naopak nejsou…?

… přesně tak. Pak potřebujeme někoho, kdo nám zvenčí řekne: takhle na tom jste a na tomhle teď potřebujete pracovat. Učitel prostě slouží jako mantinel všem svým žákům. Proto také nikdy nemůže žádná pořádná škola čchi-kungu být opravdu velká a neosobní.

Máme-li se posouvat, všichni potřebujeme někoho, kdo nám řekne, kam jsme se ještě nedostali, ačkoli si to třeba myslíme. To může být obtížné. Sebeuvědomění může být velmi složité. Víme to i jako terapeuti. Můžeme být výbornými léčiteli, ale svou vlastní nemoc málokdy správně rozpoznáme.

Účastníci letního retratu Andao s Damo Mitchellem a Roni Edlund