Z hlediska západní medicíny snad téměř zázrak či holá nemožnost…podle toho, jak otevřenou hlavu má lékař, s nímž byste o věci mluvili. Přesto se však podobná masáž v Česku již mnoho let úspěšně vyučuje. Její hlavní “zakladatel”, čínský primář, profesor Wang Fuyin, si vybral z celého světa právě naši zemi k tomu, aby zde i na čínské poměry unikátní systém zakotvil.
Profesora byste při jeho skromném vystupování asi na ulici přehlédli. Možná byste ho považovali za dalšího z čínských turistů, kterých v poslední době v Praze přibývá. Pana profesora ovšem s Prahou pojí dlouholeté pouto: jezdí sem už desátým rokem a našel si tu “dědice” tradice čínských masáží pro oblast mimo Čínu. Jak sám říká, naše země mu připadá jako krásná zahrada.
Technika, kterou vyučuje, je takzvaná vyrovnávací metoda dynamického napravování (pingheng yundong fuweifa). To tvoří součást léčebné masáže, zvané čínsky tuina, ale i v čínském kontextu je ojedinělé. Profesor Wang, jinak lékař známý po celé Číně, se tento specifický typ práce naučil sám od lidových léčitelek. Technika má až neuvěřitelné účinky: nejen jeho učitelky, ale i profesor Wang sám a někteří jeho žáci, i ti zde v Česku, dokázali s její pomocí zásahem v řádu minut napravit problémy trvající léta. Přitom jde často o situace, považované z hlediska západní medicíny za neřešitelné, či řešitelné jen namáhavou a bolestivou operací: ploténky, hluchota, artritida i tinnitus figurují v profesorových kazuistikách.
Ve spolupráci s Václavem Lukešem, o kterém říká, že je jeho “následovníkem”, a dalšími českými partnery, se profesoru Wangovi podařilo vybudovat za deset let školu (2008-2017), v níž lze léčivé a harmonizační masáže studovat prakticky vzato na vysokoškolské úrovni. Při příležitosti oslavy deseti let fungování školy jsme si povídali s ním i jeho synem, rovněž lékařem, který předpokladá, že bude pokračovat v otcově práci.
Na dotazy odpovídá převážně dr. Wang starší. Odpovědi dr. Wanga mladšího jsou označeny.
Pane profesore, některé z Vašich unikátních znalostí pocházejí od lidových léčitelek, které nebyly lékařky. Jak jste se jako lékař a – řekli bychom na západě – fyzioterapeut – dostal ke spolupráci s nimi?
První z nich říkali prostě babička Mengová. Dostal jsem se k ní přes příhodu, která se stala, když jsem byl sám v nemocnici s problémy s bedry. Setkal jsem se tam s jednou zoufalou ženou. Plakala, protože její manžel měl velmi těžkou havárii. Utrpěl úraz hlavy a tříštivou zlomeninu nohy. Já jsem zrovna měl být z oddělení propuštěn, nabídl jsem tedy paní, že přenechám manželovi svoje lůžko – byl jsem na oddělení, kde byly lepší podmínky, než v běžné nemocnici. S díky přijala a já se pak o oba trochu staral, nechal jsem ji třeba, aby mohla u nás doma připravovat manželovi jídlo a podobně.
Po čase se úraz hlavy zlepšil, ale noha se nehojila. Už dva měsíce byl muž hospitalizovaný a kost stále nesrůstala. Už už se chystal opustit nemocnici jako nevyléčitelný případ – když tu uslyšel od známého o babičce Mengové, která prý napravuje kosti. Říkal jsem mu, ať je opatrný, že existují všemožní podvodníci. Slyšeli jsme, že babička používá vlastní bylinnou směs, po které noha za osm hodin sroste. To se zdálo nemožné. Muž se ji přesto rozhodl navštívit.
Babička Mengová mu prý poručila, že musí dát dolů sádru, aby bylo vidět, v jakém je noha stavu. Pak poslala někoho na trh koupit kohouta a shixiang – bezoár. Doma měla obrovské zásoby bylin. Kohouta zabila, otevřela a nacpala směsí bylin. Celou “kohoutí sádrou” obalila zlomenou nohu. To bylo ráno kolem osmé. Zůstali na oběd, babička uvařila rýži, a v pět večer řekla muži – postavte se. Neodvážil se postavit, tolik měsíců ležel, ale babička nekompromisně trvala na svém: postavte se! Tak se tedy postavil a zjistil, že může chodit.
To zní skoro jako pohádka.
Taky jsem tomu nechtěl věřit. Přišli tehdy s manželkou za mnou a vyprávěli, co se stalo. Já jsem je samozřejmě poslal na rentgen, chtěl jsem vědět, co se opravdu stalo, že nejde o sugesci. Rentgenový snímek mě přesvědčil, že se kost skutečně během osmi hodin jen na základě působení bylin uzdravila. Když jsem toto viděl na vlastní oči, říkal jsem si: to je něco, tuhle paní musím poznat.
Za pár dní jsem vzal manželku a šli jsme za babičkou Mengovou sami. Manželka měla totiž od šesti let příšerné bolesti hlavy. Hlava ji bolela i cestou – vlastně ji tou dobou bolela neustále. Ani se jí kvůli tomu nechtělo nikam chodit. Babička mé ženě během chvilky cosi nahmatala na šíji, ponapravovala trochu obratle – a bolest hlavy přešla. Tak jsem se osmělil a i já jsem se přihlásil, že mám problémy s bedry. Posadila mě na židli, pak mě prohmatala, nechala mě, abych se předklonil, zaklonil, několikrát zatlačila na takzvané SI skloubení a řekla postavte se – a já se postavil, jako kdybych nikdy neměl žádný problém.
Takže lékař z nemocnice vstoupil do učení ke stařence Mengové?
Tak nějak. Požádal jsem ji, zda by mě tyto techniky nenaučila. Zašel jsem za primářem nemocnice a zeptal se, zda bych za ní nemohl chodit. Odpověděl, ať si tam tedy na jedno odpoledne v týdnu klidně zajdu. Pak jsem vše řešil tak, že jsem bral pacienty ze svého oddělení s sebou. To byla pro mě škola. Na tom, jak babička napravovala pacienty, jsem se učil.
V té době jí bylo kolem osmdesátky a už aktivně neléčila, takže to pro mě byla dvojnásob vítaná příležitost. Dohodl jsem se nakonec s nemocnicí tak, že jí platili něco z peněz, které by jinak za pacienta dostali z veřejného pojištění – takže to bylo schéma výhodné pro všechny.
Jak se na to dívalo vedení?
Mému šéfovi v nemocnici na traumatologii se také stalo, že se mu úplně zasekla bedra. Přišel za mnou, že slyšel, že se znám s paní, které napravuje kosti. Tak jsem ho vzal za babičkou Mengovou. Stalo se totéž, co obvykle – dva až třikrát mu sáhla na bedra a on se narovnal. Pak mi řekl, že babička je úžasná – že sice nemá medicínské vzdělání, ale že je vidět, že to musí být metoda svým způsobem “vědecká”, jinak by nemohla nikoho takhle srovnat. Pak právě vymysleli název dynamické napravování (fuweifa). Babička tomu, co dělala, sama nijak neříkala.
Proč dynamické?
Dynamické proto, že se během zákroku pacient sám pohybuje, čímž se obratle či další kosti samy vracejí do přirozené polohy. Podstatné na metodě je to, že využívá pohyb pacienta, my přidáváme určitou sílu a tím dosahujeme pohybu kostí na správné, přirozené místo. Ale vše si reguluje pacient.
Tyto techniky jsou úplně bezpečné, právě díky tomu, že se pacient pohybuje sám. Tvrdé techniky, používané v nemocnicích, různé trhání a páčení, jsou mnohem rizikovější. Přitom jsou naše, “měkké” techniky jednoduché a ještě k tomu se výsledek dostaví velmi rychle. Dobře se učí, protože k tomu, aby se je člověk naučil, nevyžadují speciální medicínské vzdělání.
Wang mladší:
Z mé zkušenosti jsou pro lékaře nejlepšími učiteli pacienti.
Mohli byste se s českými čtenáři podělit o pár takových učitelů-pacientů a jejich
případů?
Příběhů a příhod by bylo na několik dní a nocí rozhovoru nejméně. Za dobu své praxe mi prošly rukama doslova desítky tisíc lidí. V Číně je už v tisku kniha – sbírka mých kazuistik.
Vím, že jste na semináři, který jste právě učil, pracovali například s dynamickým napravováním oblasti kolene. Dají se řešit touto cestou i problémy, které se v Evropě běžně řeší chirurgicky, či jsou považované za neřešitelné?
Ano, samozřejmě. Dobře funguje napravování kloubů, vazů. Zákroky jsou vhodné především v počátečních stádiích problémů. Drobná dislokace kloubů, uvolnění vazů. V určitých případech naopak masáž působí u zastaralých problémů – zatuhnutí kloubů, svalů a podobně.
Konkrétně u kolen se daří napravit vysunutí, nebo zaseknutí menisku. Bavíme se samozřejmě o situaci, kdy není meniskus zničen – to se řeší operačně i u nás. Ani roztržené vazy se běžně masáží řešit nedají. Ale to je koneckonců případ každé léčebné metody. Žádná nefunguje sama o sobě na vše.
Co dejme tomu tuina a počáteční stádia artrózy kolen?
Ano, v takových případech je tuina velmi účinná. Například pokud člověka bolí kolena, když jde do schodů, ale po rovině ne, neudělá dřep, nebo se nezvedne, či jen ztěžka. Také se dají řešit akutní poranění, například natažené svaly u sportovců. Roztržené svaly se řeší chirurgicky.
A odhlédneme-li od kloubů, co páteř? Na ni také dynamické napravování pomůže?
Samozřejmě. Kazuistik je za ta léta nepřeberné množství. Řešil jsem nejrůznější zdravotní problémy – třeba bolesti hlavy, závratě. Vzpomínám si na takového pacienta. Když byl na vyšetření, řekli mu, že se mu dostatečně neprokrvuje mozek. Pak byl na magnetické rezonanci, tam mu řekli, že má vysunutou ploténku. Lékař mu řekl, že jinak než operačně tento stav řešit nelze, jinak ochrne.
Pacient to přijal tak, že to jinak nejde, nechal se hospitalizovat. A to bylo v nemocnici, kde jsem shodou okolností přednášel. Já jsem se znal s přítelem dotyčného, který byl i na mojí přednášce, kde jsem další shodou okolností zrovna hovořil i o napravování krční páteře. Říkal mi, že má známého, který nedokáže ani sedět a stát, jaké má problémy s krkem, zda bych se na něj nepodíval.
Velmi narychlo, o přestávce, jsem mu prohmatal krční páteř a zjistil jsem výrazné posunutí obratle. Použil jsem techniku, kterou jsem se naučil od své lidové učitelky. Pracoval jsem asi dvě minuty, pak jsem se omluvil, že musím jít přednášet.
A na moji přednášku přišel sám pacient, sedl si do první lavice a bez problémů dvě hodiny seděl. Když ho hospitalizovali, nevydržel sedět ani dvacet minut v kuse. Druhý den mi pak kolega z nemocnice řekl, že pacient odešel po svých a operace se nekonala.
A ten člověk ani později nepotřeboval operaci? Závratě se nevrátily?
Já jsem ho ještě tři následující dny napravoval a jeho problém se úplně spravil, od té doby až dodneška je bez potíží s krční páteří. Takových příkladů mám ovšem velmi mnoho. Problémy s koleny, s bederní oblastí, problémy s pohybovým aparátem, ale také nemoci vnitřních orgánů a funkční poruchy.
Myslíte jiné poruchy než bolest hlavy? Skutečné nemoci vnitřních orgánů?
Měli jsme na semináři studentku, která neslyšela na jedno ucho, což jsem v té chvíli ještě nevěděl. Řekla mi jen, že má trochu problém s krční páteří, zda bych s tím něco neudělal. Trochu jsem jí napravil vybočené obratle a druhý den za mnou studentka přišla a řekla mi, že už dlouho, asi dva roky, na jedno ucho neslyšela. Byla na vyšetřeních, ale nikde neobjevili nic, co by mohli léčit. Z hlediska nálezu byla v pořádku, až na malou drobnost – neslyšela. Po zákroku se jí vrátil sluch.
Řešíte také třeba tinnitus – pískání či hučení v uších, které může člověka dohnat až k nervovému zhroucení či sebevraždě? Na západě je běžně řešitelné jen antibiotiky – či nijak…
Ano, ano, řešil jsem velmi mnoho případů. Měl jsem jednoho vojáka, který trpěl hučením v obou uších z výbuchů na vojenském cvičišti. Problémy přetrvávaly už více než dvacet let, i poté, co odešel do penze. Lékaři tvrdili, že se s jeho stavem nedá nic dělat, že došlo k poškození sluchu po silném zvukovém rázu. V noci mu hučelo v uších, jako by nad ním startovalo letadlo, muselo to být hrozné. Jeho kolega se na mě obrátil, zda bych ho neprohlédl.
I v tomto případě jsem zjistil, že je posunutý krční obratel. Použil jsem techniku lidové léčitelky, a okamžitě po zákroku mu přestalo hučet v jednom uchu úplně, ve druhém podstatně. Nechali jsme to tak dva dny “odstát”. Přišel pak s tím, že se stav dále nezlepšuje. Proto jsem ho prohmatal ještě z druhé strany, tam, kde ještě v uchu hučelo – a pak se problém úplně spravil.
Dvacet let trvající potíže zmizely během několika minut. Pacient říkal: navštívil jsem tolik nemocnic a lékařů a nic se nestalo, nikdy by mě nenapadlo, že to můžete vyléčit tím, že na mě dvakrát sáhnete! Samozřejmě, že všechny podobné případy za tři desetiletí by vydaly a několik dní rozhovoru. V Číně jsou na podobné kazuistiky i televizní programy.
A choroby vnitřních orgánů?
Také se dá řešit nestabilní krevní tlak, srdeční onemocnění, průdušky, žaludek, gynekologické problémy… Spravit se dá cokoli, doslova od hlavy k patě. Zásadně podstatná je krční páteř, od jejíhož stavu se mohou odvíjet stovky zdravotních problémů. Poslední seminář v České republice byl ale zaměřen na problémy s pánví – i tady platí, že určitá nestabilita nebo posun v té oblasti může způsobovat různé choroby.
Různé choroby, které si běžně s posunutím pánve nespojujeme?
Často zjišťujeme, že umíme spravit choroby, u nichž západní medicína vůbec nepopisuje souvislosti s pohybovým aparátem, nebo je považuje za potřebné řešit chirurgicky. Jeden můj známý měl třeba jít na operaci s vyhřezlou ploténkou. Řekl jsem mu, ať si koupí infračervenou lampu a předepsal odvar na vnější obklad. Po dvou dnech mi volal, že se stav tak zlepšil, že nemusel na operaci. To bylo před dvěma lety, a pokud vím, je stále bez potíží. Dvoudenní kúra stačila.
Spravit ploténku za dva dny bez operace?!
Ano. Konkrétně s ploténkami je v Číně zkušenost, že devadesát až devadesát pět procent případů není třeba řešit chirurgicky. Jedině pokud se podobná konzervativní léčba tři měsíce až půl roku nepodaří, pak se operuje, je to ale maxilmálně mezi pěti a deseti procenty případů.
Chápu to dobře, že škola, kterou tady budujete, je unikátní nejen v evropském kontextu, ale celosvětově, protože takzvané měkké techniky dynamického napravování se nikde jinde neučí?
Ano. Vlastně se tato technika neučí nejen nikde v Evropě, ale ani jinde na světě. V Číně mám ovšem své vlastní žáky, jinak ale učíme tyto techniky jen v Česku. Při příležitosti výročí jsem se dozvěděl, že naše studium zatím absolvovalo asi sto dvacet lidí. Už jsem v Česku asi po pětadvacáté. Bylo to včera pro mě velmi dojemné, když jsem si uvědomil, co se podařilo za těch deset let vybudovat.
Musela to být spousta práce…
To tedy ano. Nikdy bych si nemyslel, že se takové dílo podaří – ani dojet sem nebylo jednoduché. Přímá linka ještě neexistovala, stávalo se, že se mi ztratila zavazadla, přestupy byly neskutečně stresující – občas jsem měl dvacet minut na přestup, a ještě v cizím jazykovém prostředí. Někdy se mi podařilo zmeškat letadlo. Bylo to doslova cvičení. Zase si občas říkám, že po tom všem už vydržím všechno.
Minulý rok jsem měl po prochlazení srdeční slabost, musel jsem do nemocnice, přece jen už jsem ve vyšším věku. Myslel jsem si, že bude místo mě muset přijet syn. Letos v květnu jsem byl znovu v nemocnici. Přesto jsem se vzhledem k výročí rozhodl syna doprovodit. Vašek Lukeš mi poslal společnou fotku se studenty a všichni na mě mávali, že mi přejí hodně zdraví. Moc jsem je chtěl všechny zase vidět.
Nejdůležitější je tu lidský vztah. K Vaškovi Lukešovi i paní doktorce Bendové (zakladatelce vzdělávání v oblasti čínské medicíny u nás, pozn. red.) a studentům mám hluboký vztah. Vždycky se tu o mě krásně starají, berou mě na zajímavá místa v Česku. Tato země ve mně zanechala velmi hluboký dojem. K českým i slovenským studentům mám také velmi hluboký vztah.
Trochu rodinná atmosféra?
Ano. Dostal jsem včera knihu s fotografiemi z deseti let fungování školy. Až mi vyhrkly slzy. Vašek je vlastně třetím mým následovníkem. Mám dva nejbližší žáky v Číně, jeden z nich je můj syn, Vašek je jediný Evropan. To je zásadní věc: nejprve se musí vytvořit důvěra a vztahy na lidské úrovni, pak lze teprve kvalitně učit.
Studentů v Číně i jinde mám tisícovky, ale osobní žáky jen tři. Tam musí fungovat absolutní důvěra, maximální serióznost, navíc ten člověk musí být zapálený pro obor – i něco vydržet, překonat určité nepříjemnosti. Je to zodpovědná a náročná práce, člověk do toho vkládá svoji energii. A Vašek všechny tyto předpoklady splňuje. Včera jsem na oslavě říkal jeho rodičům: ten syn se vám podařil.
Myslím si, že i pro Vaška Lukeše znamená tohle výročí určitou klíčovou věc. A i u mě to bylo tak, že setkání se dvěma lidovými učitelkami pro mě byl zlom, který mě nasměroval jinam, než jsem do té doby šel. I díky nim jsem se pak dostal do situace, kdy za mnou chodili kolegové z nemocnice i vysoké kádry, protože se všichni doslechli o tom, jak dobré výsledky jsem měl. Ředitel nemocnice i vrchní velitel čínské armády byli najednou mými pacienty. A různí velvyslanci. Mimo jiné i ten český ke mně, jen tak na okraj řečeno, kdysi poslal svoji manželku. Zdá se, že jsem tak zvláštně propojený s Českem.
To ano, zdá se, že prostředí Čech a Číny se ve vaší osobě docela zajímavě přibližují…
Nejen v mojí osobě. Velkou zásluhu na dobrých vztazích mezi oběma zeměmi mají naši prezidenti. Je dobré, že se sešli. A také si možná běžně neuvědomujete, jak moc pro nás Číňany znamená, co udělal váš prezident: z celé Evropy on sám byl na přehlídce k výročí konce války. Buďte si ale jisti, že jedna celá tři miliardy Číňanů si dobře uvědomuje fakt, že nikdo jiný než tento starý pán na jejich výročí z Evropy nedorazil.
Takže vás uvolnění vztahů obou zemí těší…
Mě rozhodně. Vízová politika je velmi uvolněná, takže stále více čínských firem a obchodníků přichází do Česka. Myslím, že je to dobře. Máme si vzájemně co nabídnout. A řekl bych, že nejen obchodně. Žít tu – koupit si tu dům – to je pro mnoho Číňanů sen. Víte, když sem přijedou, mají pocit, jako by přišli do zahrady. Je to skutečně nádherná krajina. Čtyřletý syn mého syna po příjezdu sem prohlásil, že už se do Číny nechce nikdy vrátit. Možná nejsou všichni takoví, ale mnoho z nás by rádo, kdyby se naše země více sblížily.
(K synovi se smíchem): Asi by ses měl zapsat na Karlovu univerzitu a začít studovat češtinu.
Pane doktore Wangu (mladší), vy jste v Praze poprvé, nepletu-li se. Jaké to pro vás je, přijet poprvé na oslavu deseti let školy Vašeho otce?
Wang mladší:
Pro nás jde o velmi významnou událost, která má až rodinný charakter – předání tradice z učitele na žáka. Předání tradice je důležitější než pouhé vyučování žáků. V Číně se v minulosti hlavně předávaly tradice v rámci rodinných linií, učitelé nechtěli své vědomosti sdílet.
Otec to má ale jinak, chce, aby techniky mohly pomáhat co nejvíce lidem. I k němu se dostaly od lidí, zase je chce poslat nazpět. Byl by rád, kdyby se techniky šířily i mimo Čínu. Nejdůležitější věc na našem současném pobytu je tedy vytvoření následnické linie – Václav Lukeš se tak stal přímým pokračovatelem naší tradice.
Také jsem rád, že jsem se mohl seznámit s přáteli svého otce, o kterých jsem mnoho slyšel, a s celou vaší zemí.
Do Čech se budete pravidelně vracet?
Wang mladší:
Ano, mou snahou do budoucnosti je šířit tyto poznatky, vědomosti, odevzdávat je českým studentům. I já sám, stejně jako můj otec přede mnou, se v Číně snažím získávat vědomosti od lidových léčitelů, hledat různé polozapomenuté zkušenosti a ty pak dále šířit.
Těší mě, že jsou v současnosti mezi Českou republikou a Čínou dobré vztahy. Obě země si mají co nabídnout, obě země jsou kulturně velmi staré a dalo by se říci, že vaše země je také středem Evropy jako Čína byla a je středem Asie.
To je jistě krásné a velmi lichotivé přirovnání, ale neřekl byste, že kromě velikosti zemí je vidět i určitý rozdíl v myšlení?
Wang mladší:
Kulturní rozdíly tu určitě jsou, a vidět jsou dobře právě v oblasti medicíny. Západ vychází z představy, že jen to, co můžeme vidět, nahmatat, to existuje. Čína naproti tomu věří v existenci nehmotných věcí.
Proto třeba také západní farmakologie bere v potaz jen obsah účinných látek v rostlině, a je přesvědčená o správnosti takového přístupu. Zato v Číně se vychází z předpokladu, že člověk je součástí většího celku, a pokud se mu má pomoci, musí se vyvážit jeho interakce s celkem. Rostlina také funguje jako celek, ne jako zdroj “částí”.
Proto je také tak nezbytné pochopit celostní náhled čínské medicíny předtím, než ji někdo ze Západu začne studovat. Speciálně z lékařského prostředí. Západní medicína totiž rozděluje, analyzuje. Nezjišťuje, co pohyb jednoho parametru bude znamenat pro další části celku. Vidět je to i na tom, že v Číně byla dříve pouze vnitřní a vnější medicína, žádné specializované metody, atestace. Samozřejmě existují v rámci toho různé terapeutické a vyšetřovací metody.
Řekl byste tedy, že západní myšlení funguje kauzálně: toto je dobré, a tudíž toto je špatné – zatímco ve skutečnosti vstupuje do hry více proměnných?
Wang mladší:
Potom se to přenáší i do otázky postojů k životu: V Číně se spíše hledají kompromisy, západ potřebuje, aby vše bylo jednoznačné – tak, nebo tak. V Číně jsou spíše než absolutně správné či nesprávné nahlíženy mnohé věci z pohledu systému, nebo lépe řečeno celku.
Stejně je to s bylinami: Když měl otec problémy se srdcem, dostal předepsáno fuzi, tedy aconitum – normálně jde o smrtelně jedovatou bylinu. Ale kořen projde přesnými úpravami, čímž se z něj naopak stává jedno z nejlepších léčiv na posílení srdečních funkcí.
I v čínské farmakologii, nejen v té západní, najdete léčiva, která jsou sama o sobě smrtelně jedovatá, ale ve správné kombinaci mohou pomoci. Pokud víme, jak potlačit toxický účinek, může takový lék zachránit i život. Nelze zkrátka věci vytrhávat z kontextu a podle toho posuzovat celek.
Základní rozdíl v přístupu obou směrů je asi ten, že čínská medicína má diferenciální diagnostiku, porovnání. Pokud se zjistí, že je něco účinné, tak se zkoumá, jak by se to dalo použít, vyvážit. Na západě, jak je to toxické, tak je to toxické – a basta.
Existuje tady takový odpor k “toxickým”, nebezpečným bylinám. Přitom je to podobné jako s lidmi – vezměte si pracovníka ve firmě, který má dobré i špatné stránky. Podle nás je třeba hledat, co je prospěšné pro celek. Teprve pak můžu uvažovat o tom, že ho propustím. Tedy dobrý podnikatel je vlastně jako dobrý praktik čínské medicíny. Je to jako s celým světem: Vše je postaveno na podobném principu.