Taoismus je prastará čínská duchovní tradice, která se významně spolupodílela na formování myšlenkových a kulturních tradic čínské společnosti. Původně byl filozofickou naukou zabývající se otázkami vzniku universa a zákonitostí, kterými se řídí. Jméno má odvozené od svého ústředního pojmu, dao 道, „cesta“, „princip“, „směřování“. Označuje jím prazdroj všeho bytí, jenž sám je přitom věčným a neuchopitelným stavem nebytí, prázdnotou. Bytí se v něm rodí spontánně, bez jakékoli vnější vůle. V počátečním stavu má podobu prvopočáteční čchi (yuanqi 元气), nazývané i pravá čchi (zhenqi 真气), energeticky hmotné, na začátku jednolité, ale potenciálně nekonečně tvárné substance. Tvoří ji dvě složky, jin (yin 阴) a jang (yang 阳), které jsou ve všech svých vlastnostech a projevech protikladné a současně spojené, protože jin v sobě obsahuje zárodek jangu a naopak. Pnutí vyplývající z protikladnosti a spojitosti jin-jangu je vnitřním spouštěcím mechanismem, díky kterému se čchi formuje do všech podob bytí. Každá existence je v důsledku jinjangových proměn dočasná, a nakonec se převrátí ve svůj protiklad. Takto se v nekonečných cyklech střídá život a smrt, den a noc, nahoře a dole atd. Vše je proměnlivé, relativní a pominutelné, věčné a neměnné je jedině dao. Cílem taoistů je proto duchovně splynout se stavem neměnné věčnosti, a tím dosáhnout nesmrtelnosti. K tomuto účelu byly za staletí vypracovány soubory praktik a postupů zahrnujících duševní i fyzická cvičení, meditace, alchymii vnitřní i vnější a celkový způsob života; souhrnně se jim říká „pěstování života“ (yangsheng 养生). Taoismus nemá zakladatele a ani není známá doba jeho vzniku. Ústřední jeho postavou je polohistorický Laozi, Starý mistr, který měl žít v 6. stol. př. n. l. Připisuje se mu autorství základního díla taoismu, Daodejingu, Knihy o tao a jeho síle te, jehož nejstarší fyzicky dochovaný exemplář byl nalezen v hrobce z r. 300 př. n. l. Kniha formou krátkých výroků podává hlavní teze nauky a jejich použití na osobní i společenské úrovni. Taoistické myšlení silně ovlivnilo čínské umění, zejména malířství a poezii, a je i podložím pro čínské lékařství, zdravotní cvičení nebo některá bojová umění.
V průběhu času se původně filozofické učení stalo zdrojem pro vznik náboženského systému, ve kterém je Laozi uctíván jakožto personifikace dao, stvořitel všehomíra. První známou taoistickou sektu Cesta nebeských mistrů, Tianshidao, založil v polovině 2. století Zhang Daoling. Přišel s tvrzením, že se mu zjevil duch Laoziho a předal mu magickou moc a zaklínadla k ovládání zlých duchů, které pak vyháněl z věřících při masových očistných obřadech. Od 5. století si začíná religiózní taoismus vytvářet církevní strukturu a původně komunitní náboženský život se přesouvá do nově budovaných klášterů. V náboženském taoismu se mísí prvky lidových náboženství a pověr, šamanismu, buddhismu i konfucianismu. Charakterizuje jej víra v božstva různých hierarchických úrovní a možnost komunikace s nimi prostřednictvím obřadů a kontemplací, víra v dosažení fyzické nesmrtelnosti, potřeba soucitu a konání dobrých skutků pro jiné k získání zásluh nutných ke vstupu do nebeského ráje. Postupně se rozvinul do dvou hlavních větví, které reprezentují živou tradici taoismu dodnes – jižní Zhengyidao, Cesta správné jednoty, a severní Quanzhendao, Cesta dokonání pravé skutečnosti. Jižní navazuje na Cestu nebeských mistrů z 2. století, typický pro ni je klášterní liturgický život, provádění obřadů, spiritismus; kněží či kněžky se mohou ženit a vdávat. K hlavním sektám tohoto směru patří Lingbao, Zázračný klenot, a Shangqing, Svrchovaná čistota. Severní linie se začíná formovat ve 12.–13. století, představuje více asketický a kontemplativní směr, využívá praktiky vnitřní alchymie a individuální sebekultivace; členové musejí žít v odloučení od světského života. Nejznámější její sektou je Dračí brána, Longmenpai.
