Qigong (čti čchi-kung) 气功 je moderní termín, který se v současnosti vžil jako souhrnné pojmenování pro staročínské praktiky, dříve známé spíš pod názvy yangsheng (jang-šeng) 养生, pěstování života, xiudao (siou-tao) 修道, zušlechťování cesty a jinými. Význam termínu znamená „mistrovství práce s čchi“. Existence těchto starobylých praktik je doložena již mnoho století před naším letopočtem. Jejich hlavním cílem bylo dosažení a udržování tělesné a duševní harmonie, používaly se však i pro účely léčebné, meditační a sebeobranné. Dělí se do dvou velkých skupin – cvičení klidová, nazývaná tichým mistrovstvím jinggong (ťing-kung) 静功, a cvičení pohybová, pohybové mistrovství donggong (tung-kung) 动功. První jsou „vnitřní“ praktiky, čili meditační, koncentrační, dechové apod., druhé jsou „vnější“ praktiky, cvičení pozůstávající z jednodušších či složitějších kombinací pohybů a tělesných pozic, obvykle v souladu s dechem a řízenou pozorností. Cvičení se mohou provádět vsedě, vleže, vestoje i v chůzi. Počet jednotlivých forem a odnoží qigongu dosahuje několik tisíc, hlavních škol je pět – taoistická, buddhistická, konfuciánská, léčebná a sebeobranná. Přes jejich různorodost obsahují tři společné základní principy: harmonizace těla tiaoshen (tchiao-šen) 调身, harmonizace dechu tiaoxi (tchiao-si) 调息 a harmonizace mysli tiaoxin (tchiao-sin) 调心. Tělo se harmonizuje za účelem dokonalého uvolnění, aby čchi a krev v něm mohly volně proudit. Harmonizace dechu slouží ke zklidnění a zesílení toku čchi; dýchání bývá většinou spontánní a neřízené, ponechané volnému toku čchi, existují ovšem i praktiky řízeného dýchání. První dva typy technik zároveň slouží k harmonizaci mysli (doslova harmonizace srdce), čili dosažení vnitřního ztišení, vyprázdnění mysli od všech podnětů. To pak vytváří výchozí stav pro provádění dalších cvičení z okruhu vnitřních tichých praktik.
