Tisíciletá historie s nepřetržitou kontinuitou tvoří ze systému čínských léčebných masáží tuina unikátní systém manuální terapie.
Čínská pojmenování masáží, ať již novější tuina 推拿 (tui – tlačit po linii, na – uchopit), nebo tradičnější anmo 按摩 (an – stlačit, mo – hladit) přesně vystihují jejich podstatu – působení na lidský organismus pomocí různých masážních technik a manipulací. V tomto použití se uplatňují a jsou známé už odpradávna, což potvrzuje i text v nejstarším díle čínské medicíny, „Vnitřním kánonu Žlutého císaře“, Huangdi neijing, kde se píše: „V centrálních oblastech je (naše) země rovinatá a vlhká, proto nebesa a země tam plodí nepřeberná množství věcí. Tamní lid má dostatek pestré stravy a nemusí příliš pracovat; z těchto důvodů nejčastějšími zde bývají onemocnění projevující se ochablostí, studenými končetinami, nachlazením a horečkami. Nejvhodnějšími prostředky k jejich léčení jsou praktiky daoyin a masáže. Proto daoyin a masáže vzešly z centrálních oblastí.“ Že masáže bezpochyby patří k nejstarším léčebným metodám používaným v Číně, dokládají i zápisky historika Sima Qiana z 1. stol. př. n. l., který – když popisuje mytologickou prehistorii – zmiňuje lékaře Yu Fua z časů Žlutého císaře, jenž při léčení prý nepoužíval odvary, nýbrž kamenné jehly, léčebný tělocvik daoyin a masáže. Tento záznam mimo jiné potvrzuje, že už v dávných časech se kombinovaly masáže s různými zdravotními cvičeními, jak to známe i dnes. Velmi brzy se masáže etablovaly i jako samostatná disciplína, o čemž svědčí fakt, že už z období dynastie Chan (206. př. n. l. – 220 n. l.) je doložena existence specializovaného díla o masážích, Huangdi Qi Bo anmo shi juan, „Masáže Žlutého císaře a Qi Boa v deseti svazcích“, které se však nedochovalo. „Knihu o masážích“, Anmojing, a „Knihu o daoyin“, Daoyinjing, rovněž nedochované, zmiňuje ve svém díle i věhlasný lékař a taoista Ge Hong (284–364). Značná pozornost je věnována masážím a zdravotnímu tělocviku daoyin v největším starověkém syndromologickém díle „Pojednání o původu a projevech všemožných onemocnění“, Zhu bing yuan-hou lun, ze začátku 7. století, popisujícím přes 1500 chorobných syndromů, v němž se příslušné poznatky uvádějí u zhruba 260 položek. Za dynastie Tchang (618–907) byly masáže anmo jednou z vyučovaných disciplín na císařské lékařské akademii, v níž se daly získat 4 stupně kvalifikace – aspirant masáží, anmosheng, praktik masáží, anmogong, mistr masáží, anmoshi, a doktor masáží, anmo boshi. Z toho je patrné, že už v té době představovaly masáže specializovaný a systematizovaný obor. Podle záznamů byly rovněž součástí tehdejší traumatologie a využívaly se v nich i různé masážní pomůcky. Za dynastií Sung (960–1279) a Jüan (1279–1348), ač ke konci tohoto období nebyly ze strany panovníků podporovány tolik jako v předešlé éře, patřily masáže stále k rozšířeným praktikám. Dokládá to např. příběh o známém mistrovi masáží Pang Anovi, který pomocí masážních technik zdárně vyřešil sedm dní protahovaný porod, když už předtím selhaly všechny ostatní metody. V největším lékařském kompendiu ze sungské doby, „Komplexní záznamy svatého dobrodiní“, Shengji zonglu (1118), se uvádí, že v masážích se používají metody stlačování (an) a hlazení (mo) s tím, že do první skupiny patří různé manipulační techniky, zatímco ve druhé se kombinují techniky s léčivými přípravky. Významnější díla s tematikou masáží za těchto dvou dynastií nevznikla. V následující éře dynastie Ming (1368–1644) se oblíbenými staly zejména dětské masáže. Autoři v dílech zdůrazňovali specifika dětského organismu – že je křehký, ne úplně vyvinutý, s tendencí k rychlým změnám stavů při onemocnění – a z toho vyplývající potřebě přizpůsobit masážní techniky. U dětí se masáže začaly považovat za vhodnější léčebnou metodu než jiné, jako jsou podávání léčivých odvarů nebo akupunktura. Jednak proto, že je děti lépe snášejí, jednak že na ně citlivěji reagují, tudíž lze dosáhnout terapeutický efekt i s použitím těchto mírných prostředků. Rozšíření nových technik vedlo nakonec i k zavedení dalšího názvu disciplíny – od této doby se pro masáže používá též termín tuina. Z mingské éry se zachovala např. díla „Kniha dětských masáží“, Xiao’er tuina jing, nebo „Tajné návody k dětským masážím“, Xiao’er tuina mijue (1605). Za poslední císařské dynastie Čching (1644–1911) se zpočátku dětské masáže nadále úspěšně rozvíjely a spolu s nimi se navracela vážnost i klasickým masážím tuina, které byly opět začleněny mezi léčebné obory vyučované na lékařské akademii. V největší lékařské encyklopedii této doby, „Zlaté zrcadlo medicíny předků“, Yizong jinjian (1742), sestavené pod patronátem císařského dvoru se tuina doporučuje využívat v traumatologii při poraněních kostí a vnějších poraněních spojených se stagnacemi čchi a krve, vznikem otoků a bolestí. Mezi osmi základními technikami používanými při léčení poranění jich pět bylo převzatých z tuina. Na sklonku této dynastie se však masáže, spolu i s akupunkturou, opět dostaly na vedlejší kolej a přestaly být vyučovány. Podobný trend přetrvával i po pádu císařského systému a vzniku republiky (1911), kdy Čína začala ve velkém přejímat západní technologie a zvyklosti. Obrat k lepšímu, přes složitou společenskou situaci, nastává s příklonem k některým tradičním hodnotám, mezi nimi i čínskému lékařství, od konce 50. let. V zemi se začaly zakládat školy a organizovat kurzy masáží, vydávat učební materiály, systematicky shromažďovat zkušenosti od starých praktiků.
Dnes jsou tuina studijním oborem na lékařských fakultách a v mnoha nemocnicích TČM existují masážní oddělení, kde se provádějí speciální léčebné masáže. Mimořádná je i oblíbenost relaxačních a ozdravných masáží, které jsou poskytovány v početných masážních salónech a centrech zdravého životního stylu. Současně se praktiky tuina úspěšně šíří po světě, kde se neustále zvyšuje zájem o využívání těchto staletími ověřených ozdravných metod.
Čínské léčebné masáže tuina (čti tchuej-na) představují pevnou součást systému čínského lékařství, rovnocennou jeho ostatním disciplínám, o čemž svědčí i skutečnost, že na lékařských fakultách tvoří společný studijní obor s akupunkturou a lékař-masér (tuina yishi) je odborná specializace. Stejně jako ostatní obory vycházejí i ony v diagnostice a terapii ze základní teorie čínské medicíny. Velkou výhodou masáží tuina je, že nepotřebují prakticky žádné technologické zázemí – základním a plně postačujícím nástrojem terapeuta jsou jeho ruce. Jimi působí na různé části těla – akupunkturní body a dráhy, svalové struktury, klouby atd., a jednotlivými manipulačními technikami dosahuje potřebných účinků. Uplatnění masáží tuina je přitom poměrně široké – kromě problémů pohybového aparátu je lze je použít i u řady vnitřních nemocí, u psychosomatických potížích, v gynekologii a pediatrii. Mohou se používat samotné, ale v praxi se velmi často kombinují s dalšími metodami, ať už akupunkturou, fytoterapií, nebo prostředky moderní medicíny.
Z hlediska čínské medicíny prováděním masáží tuina dosahujeme tyto účinky:
Z hlediska moderní medicíny lze u masáží uvést působení na:
V čínských léčebných masážích (zhiliao tuina 治疗推拿) lze vyčlenit čtyři základní okruhy. Prvním jsou základní techniky; druhým je léčba postižení pohybového aparátu, svalů, šlach, vaziv, kostí atd.; třetím okruhem je léčení onemocnění vnitřních orgánů (včetně nemocí trávicího traktu, dýchací soustavy, kožní nemoci aj.); čtvrtým jsou onemocnění dětí, u nichž se používají specifické techniky a body.
částečně text použit z knihy: TUINA 1 – ISBN: 978-80-905746-7-0, nakl. TCM Consulting & Publishing, 2015
