Kořeny technik, které dnes známe pod souhrnným názvem qigong, se ztrácejí v šeru času pro nás Evropany téměř nepředstavitelného. Existuje například jedna neolitická váza z pátého tisíciletí před Kristem, zachycující šamana či kněze v poloze, která je považována za jednu ze základních meditačních a cvičebních poloh “ranného qigongu”.
Na takzvaných hedvábných svitcích z hrobky Mawangdui pak nacházíme cvičení daoyin (tao-jin), považovaná za součást qigongu, v některých případech podobě, v jaké je praktikujeme dodnes. Sestava wudaoyin je pokládána za jednu z nejstarších součásti qigongu
Pohřební výbava, jejíž součástí svitky byly, je z roku 168 př. Kr. Soudí se ovšem, že moudrost, zachycená na svitcích, byla už v té době pokládána za pradávnou tradici.
Termín qigong v moderním významu se ale v Číně objevil mnohem později – teprve na konci 40. let 20. století – ačkoli je pravda, že samotné slovo qigong najdeme i v textech o více než tisíc let starších. Popularizátorem termínu se stal doktor čínské medicíny Liu Guizhen, který se pomocí metody kultivace těla a vnitřní energie, předávané v jeho rodině z generace na generaci, vyléčil z několika různých nemocí. O qigongu publikoval knihu, která se v Číně mohutně proslavila a momentálně panující “dynastii” (té socialistické) vyhovovala tím, že těžiště praxe přesouvala ze spirituální do medicínské oblasti: šlo především o to, jak si různými způsoby cvičení zlepšit zdraví, ne o duchovní pokrok.
Za takzvaného Velkého skoku (1958-63) a Kulturní revoluce (1966-76) byl qigong i ve své striktně medicínské formě přesto pod absolutní kontrolou státu a běžné veřejnosti téměř nedosažitelný – praktikován byl legálně pouze ve státem kontrolovaných zařízeních a stejně jako celá čínská společnost byl “rozebrán na součásti” a částečně oproštěn od duchovní tradice, z níž vzešel.
Předtím to byly právě rozličné buddhistické, taoistické i konfuciánské duchovní směry, kdo qigong po celá tisíciletí rozvíjel. Dokonce naopak – původně šlo jen o potřebný a nutný doplněk duchovní praxe, který “shodou okolností” vedl také ke zdravému tělu. V některých taoistických školách se tvrdí, že některé praktiky a fyzická cvičení qigongu, taijiquanu a dalších vnitřních směrů bojových umění byly “vynalezeny” tak, že byly odpozorovány pohyby, prováděné osvícenými mistry.
Vzhledem k tomu, že se qigong mnoho tisíc let vyvíjel v rámci uzavřených škol, kde se učení předávalo z mistra na žáka i pomocí takzvaného přímého předání čili transmise, existuje ho téměř nespočetné množství variant. Qigong jako “cvičení” či sada cviků, postupů a postojů tak, jak ho v mnoha podobách známe dnes, do sebe navíc během svého dlouhého vývoje nasál a zahrnul množství různých nezávislých stylů a praktik.
V dnešní Číně se klade důraz na systematizaci a vědecké základy qigongu. Zkoumá se jeho účinek na různé tělní systémy, od nervového po kardivaskulární, i na různé choroby.
Tak v jeho rámci nacházíme třeba cvičení daoyin (tao-jin), jehož prvky nacházíme už u šamanských kultur z okruhu wu v době více než 3000 let před naším letopočtem. Současně jsou v okruhu qigongu předávány také cviky na šlachy a svaly yijinjing (i-ťin-ťing) pocházející z buddhistické klášterní tradice a podle legendy připisované odkazu legendárního Boddhidharmy čínskému klášteru Shaolin.
Qigong zahrnuje i různé formy meditace, často ovlivněné buddhismem či taoismem. Dotýká se úzce i taoistických praktik vnitřní alchymie neidan (nej-tan) a procesu neigong (nej-kung), vnitřní práce, která tělo na alchymické procesy připravuje.
Tradičně se pak cvičení odvozuje jak od moudrosti, shrnuté v takzvané Vnitřní knize Žlutého císaře (Huangdi neijing), tak od Konfuciova a Menciova učení v rámci konfuciánské filosofie, a učení mistra Lao c’ a dalších taoistických mistrů.
Tradice ovšem dostala v posledních desetiletích velmi moderní ráz: Po skončení Kulturní revoluce prošel qigong v Číně čímsi jako renesancí. Začal být spolu s některými styly vnitřního bojového umění taijiquan (tchaj-ti čchüan) široce doporučován jako prostředek prevence i léčby. Rozšířil se velmi rychle a společné cvičení qigongu i bojových umění ve veřejných prostorách, jako jsou parky a náměstí, se brzy stalo pro miliony Číňanů důležitou součástí životního stylu.
Je jí dodnes, ačkoli se klima poněkud změnilo: situace totiž došla tak daleko, že se na konci devadesátých let rozvinulo v Číně cosi jako “qigongové šílenství”. Vláda nakonec zakázala některé směry qigongu, například Falun gong a Zhonggong, považované za “sekty” či nebezpečí pro veřejný pořádek
V dnešní Číně se klade důraz na systematizaci a vědecké základy qigongu. Zkoumá se jeho účinek na různé tělní systémy, od nervového po kardivaskulární, i na různé choroby. Qigong jako léčebná metoda se vyučuje na vysokých školách a má svá specializovaná oddělení v nemocnicích.
Na Západě se qigong rozvíjí spíše jako metoda komplementární či intergrativní medicíny.
Meditace vsedě je důležitou součástí qigongové praxe
Také se pěstuje se v rámci škol bojových umění i jako součást duchovní cesty. Jeho popularita a široké rozšíření je daná mimo jiné přítomností mnoha čínských mistrů, kteří po druhé světové válce a nástupu komunistického režimu uprchli do zahraničí, velkým množstvím Číňanů žijících v zahraničí, i nárůstem zájmu o východní bojová umění a spiritualitu. O qigong jako o metodu prevence a léčby určitých nemocí se zajímá a doporučuje jej i Světová zdravotnická organizace.
Dá se říci, že minimálně sedm tisíc let historie pokračuje úspěšně dále. Qigong má “našlápnuto” k tomu, stát se celosvětovým fenoménem. Jako by pohyby ze šera dávných časů tvořily most do budoucnosti…
