Na konci června se do České republiky znovu vrátil profesor Wang Fuyin, primář ortopedického oddělení kliniky Čínské asociace lékařů. Pan profesor má více než třicet let praxe, zkušenosti s léčením a ochořením šíje, zad, ramen a stehen, z interních problémů léčí choroby srdce, žaludku a střev.
Dále má bohaté zkušenosti s léčením dětských chorob. Především se mu ale podařilo získat unikátní znalosti od lidových léčitelek, které spojil s klasickým čínským medicínským vzděláním.
Více jak deset let spolupracoval i s francouzskou školou čínské medicíny Chuzhen. “Svou” školu, v níž předává vše, co se naučil, však nakonec našel v Česku.
S Václavem Lukešem, MUDr. Ludmilou Bendovou a dalšími v rámci 1. školy tradiční čínské medicíny (později pak tuina pod Evropskou školou tuiny), založil v České republice systematické studium čínské masáže, které na světě nemá obdoby.
Škola, která se nedávno přetavila na Andao Institute, vyučující jak léčebné masáže, tak čínská vnitřní umění qigong a neigong, je nebývale úspěšná.
Na oslavě deseti let od jejího vzniku jsme si s panem profesorem povídali i o tom, jaké je učit české a slovenské studenty a najít v Česku osobního žáka.
dr. Wang Fuin
To je dlouhá historie. Na to, abychom se v ní zorientovali, asi nejdřív musím říci něco o sobě. Původně jsem pracoval jako vojenský lékař ve vojenské nemocnici, šestadvacet let let jsem byl v armádě. Samozřejmě, že má hlavní náplň práce už tehdy spočívala v léčebných masážích – tomuto oboru se věnuji už zhruba kolem třiceti let.
V rámci své práce v nemocnici jsem se zabýval hlavně technikami takzvaného napravování kostí – což je obor, který by se v rámci čínské medicíny dal přirovnat k západní fyzioterapii. V osmdesátých letech jsem byl v Tianjinu, což je třetí největší čínské město. Tam jsem měl možnost seznámit se s jednou lidovou léčitelkou, která se rovněž věnovala právě napravování kostí. Byla už tehdy velmi známá a nakonec mě za ní poslal přímo ředitel naší nemocnice, abych se od ní učil.
Velmi, ale nebylo jediné. V roce osmdesát devět jsem se dostal do Pekingu, kde jsem rovněž měl možnost učit se od další významné lidové léčitelky, proslulé svými schopnostmi po celé Číně. Dá se říci, že setkání s těmito dvěma léčitelkami byla nejvýznamnější událostí mého profesního života.
Ani jedna z těch žen nebyla lékařka, ale obě byly velmi proslulé, známé po celé Číně, a byly extrémně zkušené. Od nich jsem se naučil tradiční lidové techniky napravování kostí. Ty se v rámci oficiálních masáží do té doby nikdy ani nevyučovaly. Právě ty jsem ale pak začal používat ve své nemocniční praxi. Byly velmi specifické, ale především velmi účinné. Daly se s nimi řešit věci jinak neřešitelné.
Na základě toho všeho se mi docela dařilo a začal jsem získávat jméno v oboru. Asi i proto v devadesátých letech přišlo převelení do Pekingu, kde jsem pracoval v nemocnici, a kromě toho jsem masíroval armádní špičky, velení.
Byla to zajímavá a namáhavá doba. V rámci nemocnice k nám pak často posílali složité, těžké případy, s nimiž si jinde nevěděli rady. Po večerech jsme ještě chodili masírovat generalitu, tam šlo většinou čistě o regenerační masáže.
Moje cesta do Česka byla vlastně docela jednoduchá – a dá se říci osudová. Od roku 2002 jsem přednášel na institutu čínské medicíny ve Francii. Potom za mnou přišel profesor Hao Wanshanem – to byl profesor čínské medicíny na Pekingské univerzitě, který organizoval výuku čínské medicíny v zahraničí, měl na starosti mezinárodní spolupráci. To on mi navrhl, zda bych nejel do Čech. Spolupracovali jsme už od devadesátých let a vztahy mezi námi byly takové, že jsem tehdy řekl: není problém, kam mě pošlete, tam pojedu. Tak jsem se v roce dvatisíce osm ocitl poprvé v Česku.
V době, kdy jsem přijel poprvé, ještě čínské léčebné masáže v Česku téměř vůbec nebyly. Byly tu občas jednotlivé přednášky, ale neexistovala systematická výuka. Ostatně, vztahy mezi Českou republikou a Čínou nebyly ještě nejlepší. Bylo tudíž poměrně problematické vůbec se sem dostat, vybojovat možnost tu učit. Přesto bylo jasné, že je nějaký typ studia potřeba, protože léčebné masáže tvoří důležitou součást technik čínské medicíny.
Procházeli jsme se tehdy po Praze s manželi Bendovými a Vaškem Lukešem a diskutovali, jak by se taková věc dala provést. Nakonec jsme se dopracovali k tomu, že je třeba, aby se tuina učila systematicky. Shodli jsme se na tom, že by bylo dobře otevřít tříleté studium, aby měli studenti skutečně možnost podrobně získat všechny potřebné vědomosti.
Bylo jasné, že první rok je třeba studovat jen základy čínské medicíny, učení o drahách a bodech, ale i anatomii. Je třeba vytvořit pořádné základy, samotné masáže začít až další rok, a to manipulačními technikami.
Obojí, řekl bych. V Číně existuje v rámci masáže velké množství škol, technik, linií. Máme takzvanou severní a jižní školu, které se od sebe zásadně liší. Máme více školské směry, ale i lidové tradice.
Já mám zkušenosti s obojím, mou specialitou jsou techniky takzvaného dynamického napravování a další techniky, získané od mých učitelek, lidových léčitelek. Opíral jsem se samozřejmě i o materiály, používané v Číně při výuce léčebných masáží na vysokých školách. Výsledkem byl především výběr nejpraktičtějších, nejpoužitelnějších věcí. Nadto jsme nastavili výuku tak, aby byla komplexní.
Začíná se masážemi pro regeneraci a ozdravení. Je potřeba, aby se masírovat naučil i student, který předtím nebyl ani masérem, ani nevěděl nic o čínské medicíně. Dále jsme přidali masáže specializované na internu – tedy masáže zangfu, vnitřních orgánů – a čchi-kungová cvičení, která lze také velmi dobře uplatnit v kombinaci s masáží zaměřenou na orgány. Součástí studia jsou i speciální dětské masáže. V čínských masážích je to úplně samostatné odvětví.
Ano, alespoň nakolik to bylo možné. Mou specializací byla v rámci léčebných masáží vždy oblast, kterou bychom mohli s trochou nadsázky přirovnat k evropské traumatologii – napravování kostí. Ta se dělí na dva typy, tvrdé a měkké techniky. Samozřejmě nejde o traumatologii ve smyslu chirurgie, ale spíše o fyzioterapeutické zásahy.
V nemocnicích se uplatňují spíše tvrdé, vysloveně léčebné postupy, které vyžadují velkou míru praxe a zkušenosti. Ale mezi českými studenty je stále většina nelékařů. Situace v Evropě je prostě jiná. Mnoho lidí si přijde školu vystudovat, aby mohli masáže poskytovat jen jako koníček. Proto jsem tvrdé techniky z výuky nakonec úplně vynechal.
Začal jsem vyučovat to, s čím mám sám třicetiletou zkušenost, co je navíc zcela unikátní – měkké napravovací techniky. Právě ty jsem se naučil od svých dvou lidových učitelek.
Kromě mé školy o tom nevím. Jsou to techniky, které se nenajdnou nikde v knihách, ani v Číně, nevyučují se. Přitom jsou bezpečné a velmi efektivní – i letité problémy, jak pohybového aparátu, tak vnitřních orgánů, se často podaří napravit během několika minut! Navíc se je mohou naučit i lidé bez speciálního lékařského vzdělání. Říká se jim metody dynamického napravování. A právě z nich jsem udělal hlavní předmět výuky.
Vlastně ano. A nejen kvůli dynamickému napravování. Přidali jsme do výuky ještě reflexní masáže nohy. To je technika v Číně rozšířená, ale spíše ji najdeme ve wellness studiích, kde se provozuje s různou mírou odbornosti. Nevyučuje se na vysokých školách, což je škoda.
Na praxi je kladen velký důraz. Zvláště na praktické věci typu diagnostiky, jak pracovat s pacientem, na co se ho ptát. To jsme si demonstrovali i tento rok na zhruba dvacítce figurantů, kteří přišli s konkrétním problémem. V rámci výuky vidíme dva až tři klienty, pacienty každý půlden. Mohou to být i sami studenti, nebo si přivedou známé s konkrétním problémem. Je totiž vždy třeba to, co se naučíme teoreticky, hned prakticky demonstrovat.
Studenti si pochvalují aplikovatelnost těchto technik. Přicházejí pak na další semináře po skončení oficiálního studia s tím, co se jim kde v praxi podařilo. To mě vždy velmi těší.
Sám nejsem expertem na qigong, ale jsem přesvědčený, že jde o dobré cvičení pro vlastní zdraví. V minulosti to bylo v Číně obalené určitým oparem ezoteriky. Praktici si za qigong říkali velké peníze. Dnes se to mění. Jsem rád. Osobně si myslím, že obě tyto disciplíny tvoří, a měly by tvořit, jeden celek.
Praktikové tuiny získávají v průběhu svého studia velkou citlivost přes ruce. Cvičení qigongu dále podporuje posilování této citlivosti, která je pro praktika zásadní. Každodenní cvičení posiluje kromě toho vnitřní energii praktika.
Tedy – tyto disciplíny by se určitě neměly oddělovat. Určitě je prospěšné, pokud masér cvičí qigong.
Ano, přesně tak. Po skončení studia přidáváme semináře, zaměřené hlouběji na specifické problémy. Hlavně se týkají napravování jednotlivých částí těla: problémů s pánví, kyčelními klouby, koleny… Můžeme si dovolit podrobnější rozčlenění studijní látky. Stejný postup uplatňujeme i u reflexní masáže: v rámci studia studenti absolvovali základní kurz, letos učíme nadstavbu, v níž přidáváme specifické, hlubší techniky.
Ano. Vlastně se tato technika neučí nejen nikde v Evropě, ale ani jinde na světě. V Číně mám ovšem své vlastní žáky, jinak ale učíme tyto techniky jen v Česku.
Při příležitosti výročí jsem se dozvěděl, že naše studium zatím absolvovalo asi sto dvacet lidí. Už jsem v Česku asi po pětadvacáté. Bylo to včera pro mě velmi dojemné, když jsem si uvědomil, co se podařilo za těch deset let vybudovat.
To bych řekl! Nikdy bych si nemyslel, že se takové dílo podaří – ani dojet sem nebylo jednoduché. Přímá letecká linka ještě neexistovala, stávalo se, že se mi ztratila zavazadla, přestupy byly neskutečně stresující. Občas jsem měl dvacet minut na přestup na neznámém letišti uprostřed cesty, a ještě v cizím jazykovém prostředí. Sem tam se mi podařilo zmeškat letadlo. Bylo to doslova a do písmene cvičení. Zase si říkám, že po tom všem teď už vydržím všechno.
Minulý rok jsem po prochlazení dostal srdeční slabost. Musel jsem do nemocnice – přece jen už jsem ve vyšším věku. Myslel jsem si, že bude místo mě muset přijet syn. Letos v květnu jsem byl znovu v nemocnici. Přesto jsem se vzhledem k výročí rozhodl syna doprovodit. Vašek Lukeš mi totiž poslal společnou fotku se studenty a všichni na mě mávali, že mi přejí hodně zdraví. Moc jsem je chtěl všechny zase vidět.
Přesně tak. Nejdůležitější je tu lidský vztah. K Vaškovi Lukešovi i paní doktorce Bendové a studentům mám hluboký vztah. Vždycky se tu o mě krásně starají, berou mě na zajímavá místa v Česku. Tato země vůbec ve mně zanechala velmi hluboký dojem. K českým i slovenským studentům mám tak velmi intenzívní vztah.
Dostal jsem teď na oslavě výročí školy knihu s fotografiemi z deseti let, kdy jsem v Česku učil. Až mi vyhrkly slzy: bylo to jako předání životní práce. Téměř rodinná událost.
Václav je mým třetím následovníkem. Mám dva nejbližší žáky v Číně, jeden z nich je můj vlastní syn. Vašek je z těch tří jediný Evropan. Stát se podobným typem žáka není malá věc, je to zásadní. Nejprve se musí vytvořit důvěra a vztahy na lidské úrovni, pak lze kvalitně učit a předávat zkušenosti.
Studentů v Číně mám tisícovky, ale osobní žáky jen tři. U nich musí fungovat absolutní důvěra, maximální serióznost. Takový člověk navíc musí být zapálený pro obor. A taky musí něco vydržet, překonat určité nepříjemnosti. Je to zodpovědná a náročná práce, člověk do toho vkládá svoji energii. A Vašek všechny tyto předpoklady splňuje. Včera na oslavě jsem potkal i jeho rodiče. Říkal jsem jim: ten syn se vám podařil.
Rozhodl jsem se prostě, že odevzdám to, co jsem se naučil, svému synovi v rámci Číny a směrem ven Vaškovi. Doufám, že oni dva to pak společně dokončí. Cítím na sobě, že mi sil přece jen ubývá.
Můj celkový dojem je, že čeští a slovenští studenti přistupují ke studiu mimořádně zodpovědně. Snad to souvisí s tím, že jsou také často už vyššího věku, což je skutečně obdivuhodné. Když vidím to zaujetí, nadšení, motivuje mě to k tomu je učit. Přestože je to finančně i časově náročné, poctivě chodí už celých deset let na semináře. To mě bere za srdce.
Skutečně se snažím předat jim tu vše, co jsem se v životě naučil, nic si nenechávám pro sebe. Všechny materiály dávám studentům k dispozici. Je to záležitost radosti, ne peněz: v Číně mám dvoj- až trojnásobné honoráře. Ale nepřicházím sem za výdělkem.
Ano. Slovem, které mě především napadá v souvislosti se školou čínských léčebných masáží v Česku, je radost.
Bylo to deset radostných let.
