…podle toho, jak otevřenou hlavu má lékař, s nímž byste o věci mluvili. Přesto se však podobná masáž v Česku již desátým rokem úspěšně vyučuje. Její hlavní “zakladatel”, čínský primář, profesor Wang Fuyi, si vybral z celého světa právě naši zemi k tomu, aby zde i na čínské poměry unikátní systém zakotvil.
Profesora byste při jeho skromném vystupování asi na ulici přehlédli. Možná byste ho považovali za dalšího z čínských turistů, kterých v poslední době v Praze přibývá. Pana profesora ovšem s Prahou pojí dlouholeté pouto: jezdí sem už desátým rokem a našel si tu “dědice” pro oblast mimo Čínu. Jak sám říká, naše země mu připadá jako krásná zahrada.
Technika, kterou vyučuje, je takzvané dynamické napravování. To tvoří součást léčebné masáže, zvané čínsky tuina, ale i v čínském kontextu je ojedinělé. Profesor Wang, jinak lékař známý po celé Číně, se tento specifický typ práce naučil sám od lidových léčitelek.
Technika má až neuvěřitelné účinky: nejen jeho učitelky, ale i profesor Wang sám a někteří jeho žáci, i ti zde v Česku, dokázali s její pomocí zásahem v řádu minut napravit problémy, trvající léta. Přitom jde často o situace, považované z hlediska západní medicíny za neřešitelné, či řešitelné jen namáhavou a bolestivou operací: ploténky, hluchota, artritida i tinnitus figurují v profesorových kazuistikách.
Ve spolupráci s Václavem Lukešem, o kterém říká, že je jeho “následovníkem”, a dalšími českými partnery, se profesoru Wangovi podařilo vybudovat za deset let školu, v níž lze léčivé a harmonizační masáže studovat prakticky vzato na vysokoškolské úrovni.
Při příležitosti oslavy deseti let fungování školy jsme si povídali s ním i jeho synem, rovněž lékařem, který předpokladá, že bude pokračovat v otcově práci.
Ano. Vlastně se tato technika neučí nejen nikde v Evropě, ale ani jinde na světě. V Číně mám ovšem své vlastní žáky, jinak ale učíme tyto techniky jen v Česku.
Při příležitosti výročí jsem se dozvěděl, že naše studium zatím absolvovalo asi sto dvacet lidí. Už jsem v Česku asi po pětadvacáté. Bylo to včera pro mě velmi dojemné, když jsem si uvědomil, co se podařilo za těch deset let vybudovat.
To tedy ano. Nikdy bych si nemyslel, že se takové dílo podaří – ani dojet sem nebylo jednoduché. Přímá linka ještě neexistovala, stávalo se, že se mi ztratila zavazadla, přestupy byly neskutečně stresující – občas jsem měl dvacet minut na přestup, a ještě v cizím jazykovém prostředí. Někdy se mi podařilo zmeškat letadlo. Bylo to doslova cvičení. Zase si občas říkám, že po tom všem už vydržím všechno.
Minulý rok jsem měl po prochlazení srdeční slabost, musel jsem do nemocnice, přece jen už jsem ve vyšším věku. Myslel jsem si, že bude místo mě muset přijet syn. Letos v květnu jsem byl znovu v nemocnici. Přesto jsem se vzhledem k výročí rozhodl syna doprovodit.
Vašek Lukeš mi poslal společnou fotku se studenty a všichni na mě mávali, že mi přejí hodně zdraví. Moc jsem je chtěl všechny zase vidět. Nejdůležitější je tu lidský vztah. K Vaškovi Lukešovi i paní doktorce Bendové (zakladatelce vzdělávání v oblasti čínské medicíny u nás, pozn. red.) a studentům mám hluboký vztah. Vždycky se tu o mě krásně starají, berou mě na zajímavá místa v Česku. Tato země ve mně zanechala velmi hluboký dojem. K českým i slovenským studentům mám také velmi hluboký vztah.
Ano. Dostal jsem včera knihu s fotografiemi z deseti let fungování školy. Až mi vyhrkly slzy. Vašek je vlastně třetím mým následovníkem. Mám dva nejbližší žáky v Číně, jeden z nich je můj syn, Vašek je jediný Evropan. To je zásadní věc: nejprve se musí vytvořit důvěra a vztahy na lidské úrovni, pak lze teprve kvalitně učit.
Studentů v Číně i jinde mám tisícovky, ale osobní žáky jen tři. Tam musí fungovat absolutní důvěra, maximální serióznost, navíc ten člověk musí být zapálený pro obor – i něco vydržet, překonat určité nepříjemnosti. Je to zodpovědná a náročná práce, člověk do toho vkládá svoji energii. A Vašek všechny tyto předpoklady splňuje. Včera jsem na oslavě říkal jeho rodičům: ten syn se vám podařil.
Myslím si, že i pro Vaška Lukeše znamená tohle výročí určitou klíčovou věc. A i u mě to bylo tak, že setkání se dvěma lidovými učitelkami pro mě byl zlom, který mě nasměroval jinam, než jsem do té doby šel.
I díky nim jsem se pak dostal do situace, kdy za mnou chodili kolegové z nemocnice i vysoké kádry, protože se všichni doslechli o tom, jak dobré výsledky jsem měl. Ředitel nemocnice i vrchní velitel čínské armády byli najednou mými pacienty. A různí velvyslanci. Mimo jiné i ten český ke mně, jen tak na okraj řečeno, kdysi poslal svoji manželku. Zdá se, že jsem tak zvláštně propojený s Českem.
Nejen v mojí osobě. Velkou zásluhu na dobrých vztazích mezi oběma zeměmi mají naši prezidenti. Je dobré, že se sešli. A také si možná běžně neuvědomujete, jak moc pro nás Číňany znamená, co udělal váš prezident: z celé Evropy on sám byl na přehlídce k výročí konce války. Buďte si ale jisti, že jedna celá tři miliardy Číňanů si dobře uvědomuje fakt, že nikdo jiný než tento starý pán na jejich výročí z Evropy nedorazil.
Mě rozhodně. Vízová politika je velmi uvolněná, takže stále více čínských firem a obchodníků přichází do Česka. Myslím, že je to dobře. Máme si vzájemně co nabídnout. A řekl bych, že nejen obchodně. Žít tu – koupit si tu dům – to je pro mnoho Číňanů sen. Víte, když sem přijedou, mají pocit, jako by přišli do zahrady. Je to skutečně nádherná krajina. Čtyřletý syn mého syna po příjezdu sem prohlásil, že už se do Číny nechce nikdy vrátit. Možná nejsou všichni takoví, ale mnoho z nás by rádo, kdyby se naše země více sblížily.
(K synovi se smíchem): Asi by ses měl zapsat na Karlovu univerzitu a začít studovat češtinu.
Wang Madší: Pro nás jde o velmi významnou událost, která má až rodinný charakter – předání tradice z učitele na žáka. Předání tradice je důležitější než pouhé vyučování žáků. V Číně se v minulosti hlavně předávaly tradice v rámci rodinných linií, učitelé nechtěli svě vědomosti sdílet.
Otec to má ale jinak, chce, aby techniky mohly pomáhat co nejvíce lidem. I k němu se dostaly od lidí, zase je chce poslat nazpět. Byl by rád, kdyby se techniky šířily i mimo Čínu. Nejdůležitější věc na našem současném pobytu je tedy vytvoření následnické linie – Václav Lukeš se tak stal přímým pokračovatelem naší tradice.
Také jsem rád, že jsem se mohl seznámit s přáteli svého otce, o kterých jsem mnoho slyšel, a s celou vaší zemí.
Ano, mou snahou do budoucnosti je šířit tyto poznatky, vědomosti, odevzdávat je českým studentům. I já sám, stejně jako můj otec přede mnou, se v Číně snažím získávat vědomosti od lidových léčitelů, hledat různé polozapomenuté zkušenosti a ty pak dále šířit.
Těší mě, že jsou v současnosti mezi Českou republikou a Čínou dobré vztahy. Obě země si mají co nabídnout, obě země jsou kulturně velmi staré a dalo by se říci, že vaše země je také středem Evropy jako Čína byla a je středem Asie.
Wang Mladší: Kulturní rozdíly tu určitě jsou, a vidět jsou dobře právě v oblasti medicíny. Západ vychází z představy, že jen to, co můžeme vidět, nahmatat, to existuje. Čína naproti tomu věří v existenci nehmotných věcí.
Proto třeba také západní farmakologie bere v potaz jen obsah účinných látek v rostlině, a je přesvědčená o správnosti takového přístupu. Zato v Číně se vychází z předpokladu, že člověk je součástí většího celku, a pokud se mu má pomoci, musí se vyvážit jeho interakce s celkem. Rostlina také funguje jako celek, ne jako zdroj “částí”.
Proto je také tak nezbytné pochopit celostní náhled čínské medicíny předtím, než ji někdo ze Západu začne studovat. Speciálně z lékařského prostředí. Západní medicína totiž rozděluje, analyzuje. Nezjišťuje, co pohyb jednoho parametru bude znamenat pro další části celku.
Vidět je to i na tom, že v Číně byla dříve pouze vnitřní a vnější medicína, žádné specializované metody, atestace. Samozřejmě existují v rámci toho různé terapeutické a vyšetřovací metody.
Wang Mladší: Potom se to přenáší i do otázky postojů k životu: V Číně se spíše hledají kompromisy, západ potřebuje, aby vše bylo jednoznačné – tak, nebo tak. V Číně jsou spíše než absolutně správné či nesprávné nahlíženy mnohé věci z pohledu systému, nebo lépe řečeno celku.
Stejně je to s bylinami: Když měl otec problémy se srdcem, dostal předepsáno fuzi, tedy aconitum – normálně jde o smrtelně jedovatou bylinu. Ale kořen projde přesnými úpravami, čímž se z něj naopak stává jedno z nejlepších léčiv na posílení srdečních funkcí.
I v čínské farmakologii, nejen v té západní, najdete léčiva, která jsou sama o sobě smrtelně jedovatá, ale ve správné kombinaci mohou pomoci. Pokud víme, jak potlačit toxický účinek, může takový lék zachránit i život. Nelze zkrátka věci vytrhávat z kontextu a podle toho posuzovat celek.
Základní rozdíl v přístupu obou směrů je asi ten, že čínská medicína má diferenciální diagnostiku, porovnání. Pokud se zjistí, že je něco účinné, tak se zkoumá, jak by se to dalo použít, vyvážit. Na západě, jak je to toxické, tak je to toxické – a basta.
Existuje tady takový odpor k “toxickým”, nebezpečným bylinám. Přitom je to podobné jako s lidmi – vezměte si pracovníka ve firmě, který má dobré i špatné stránky. Podle nás je třeba hledat, co je prospěšné pro celek. Teprve pak můžu uvažovat o tom, že ho propustím.
Tedy dobrý podnikatel je vlastně jako dobrý praktik čínské medicíny. Je to jako s celým světem: Vše je postaveno na podobném principu.
Přečtěte si i první část rozhovoru O masáži, která umí téměř zázraky a nebo rozhovor s dr. Wangem „Je to pro mě srdeční záležitost“
